Taky jste si jako malí s kamarády říkali, že až vyrostete, budete žít spolu a nikdy se nerozdělíte? Já osobně jsem si to říkala s kamarády hodněkrát, no stejně vím, že se to nikdy nestane..
Když jsem byla ještě batole "poznala jsem" dva skvělé človíčky, co žili ve stejném sídlišti jako já, budeme jim říkat třeba Evča a Adam. Evča dokonce bydlela ve stejném panelovém domě jako já, bydlela o jedno patro výš. Léta plynula a my tři jsme začali chodit do stejné školky. Pamatuji si jak jsem neustále chodila k nim do bytu a oni zase k nám, kde jsme si hrály. Bylo to úžasný a strašně ráda na to vzpomínám, protože díky těmhle dvoum bylo mé dětství opravdu skvělé. Vůbec jsem je nebrala jako kamarády. Brala jsem je jako sourozence a to myslím opravdu vážně. Skoro pořád jsme trávili čas spolu, ať už ve školce, nebo mimo školku. Jenže pak nastal ten zlomový bod, který to všechno.. Rozvrátil.. Netrvalo totiž dlouho a Adamova rodina se musela odstěhovat jinam, tím pádem začal chodit i do jiné školky. Sice se neodstěhovali někam extra daleko, stále bydleli v tom samém městě, ale.. Už to nebylo jako dřív. S Adamem jsem se vždy viděla asi jen 5-6x za rok. Bylo mi to hrozně líto, že se museli odstěhovat, ale změna je život.
Určitě jste už hodněkrát viděli filmy, nebo jste četli knihu o tom jak se kamarádka nebo kamarád odstěhoval a ten hrdina příběhu zůstal sám. Říkáte si: "Jéžiši tak si najdeš nový no, to je toho."
Ale lidi.. Vážně to není nic lehkého, když vám přátelé odchází jeden po druhém ze života.
Teď zase zpátky k článku..
Zůstaly jsme jen my dvě s Evčou, bylo to na nic, ale stále jsme byly spolu, takže aspoň něco.
Uplynuly asi dva-tři roky a Evčina rodina se musela taky odstěhovat. Ani si neumíte představit jak hrozně jsem kvůli tomu ječela. Ale co jsem s tím asi tak mohla dělat? Nic..
Nikdy jsem si nemyslela, že ta špinavá blondýnka se zelenýma očima a pihama na nose, bude má nejlepší kamarádka. Ani že ten blonďatej klučina bude můj nejlepší kámoš do teď.
Zůstala jsem v sídlišti sama. Začínala jsem si zvykat, ale pak jsem našla další dva, překvapivě to byli oba dva kluci, co jsem znala ze školky, o kterých jsem neměla ani potuchy, že bydlí v tom samém sídlišti. Budeme jim říkat, Mates a David.
Mates bydlel o tři vchody dál než já a David hned za naším panelákem. Byla jsem šťastná, že jsem si našla v sídlišti kamarády. I na to kolik nám bylo, jsme spolu chodili ven až dlouho do večera. No dlouho, u nás dlouho bylo 17:00, nejvíc happy jsme byli, když nás mamky nechaly venku o dvě hodiny víc a to jen díky našemu mistrovskému prosení. Pomalu jsem začínala zapomínat na Adama a Evču a to i, když jsme se jednou za čas přišli navštívit, ale stále jsem měla ten pocit, prázdnoty. Chyběla mi kamarádka, no i tak jsem byla za kluky hrozně ráda.
Zanedlouho přišla škola a s ní i první třída. I přesto, že jsme bydleli ve stejném sídlišti, jsme se s klukama odcizili. Já nastoupila do úplně jiné školy než oni dva, čímž se naše přátelství.. Rozpadlo. Jasně, občas se za mnou stavili, jestli nechci ven, ale jinak nic. Za to jsem se znovu setkala s Adamem. Pět let jsme spolu chodili do stejné třídy. Pět let jsme spolu chodili každé ráno do školy, za což jsem byla hrozně a stále jsem, šťastná, protože lepšího kámoše bych asi teď už nenašla, i když se občas chová jako debil, pořád je to on. Mimochodem, Evča chodila na stejnou školu jako David a Mates.
Přešla první třída a byla tu druhá a s ní i Věra. O dva roky starší holčina, která bydlela hned vedle nás s její mamkou, bráchou a jejím nevlastím otcem, který je týral. Jejím příchodem, jsem si na můj věk (bylo mi osm), uvědomila hrozně moc věcí a to hlavně to, že život není procházka růžovým sadem a že se dobrým lidem, dějí špatné věci. Děkuju za ty dva úžasný roky, co jsi mi byla mou drahou sousedkou, přítelkyní a sestrou. :-) Snad se ještě někdy setkáme. Ano pochopili, jste dobře.. Věra se odstěhovala.
Ten jeden rok bez Věry, jsem nějak přežila, ani nevím jak se to stalo. :D
A pak v roce 2011 ke mně přišla mamka se zprávou, že se budeme stěhovat do rodinného domu, za příbuznými. Tím se všechno změnilo. Zjistila jsem, že hrozně moc dětí z mé třídy bydlí v mém okolí. Ale to je vedlejší.. :D
A jak to je s námi dnes? S Evčou se vidím asi 3-4x do roka. Hrozně, hrozně moc bych si přála, aby jsme se mohly vídat častěji, ale mám pocit, že o to nestojí, nevím čím to je, ale mám prostě takový pocit. S Adamem asi tak 10x do roka. S Matějem a s Davidem jsem se neviděla už dva roky a Věru jsem naposledy viděla v roce 2012.
Vy jste možná zapomněli, ale já přísahám, že já nikdy nezapomenu, díky vám mé dětství bylo takové jako bylo a za to vám děkuju do teď.
Jen jsem tímhle chtěla říct, že slovo "BFF" u mě nejspíš neexistuje, ale nechci to vzdávat. A taky že ne vždycky je nejlepší malovat si růžovou budoucnost, protože se vůbec nemusí vyplnit. A hlavně vážit si svých přátel, protože nikdy nevíte co se může stát. Omlouvám se všem, kterým jsem tímto článkem pokazila náladu, opravdu jsem to nechtěla udělat..
Jen jsem se potřebovala vypsat, ostatně od toho blog je, ne?☺
Vaše ×Invisible girl×
Žádné komentáře:
Okomentovat